Maroko 2015

Zdravíme z Marrakéše. Dojeli jsme večer, ubytovali se, zašli na místní vyhlášené náměstí na večeři a teď sedíme na terase na střeše hotelu (tedy po místně riádu), pojídáme sušené datle a užíváme klidu. Posledních pár dnů bylo trochu poznamenáno stavem našich útrob, kdy se dostavilo předem očekávané vzbouření žaludku a střev, byli jsme ale z domova připraveni (a chybějící jsme dokoupili v místní lékárně – lékáren je tady překvapivě dost a vypadají velmi civilizovaně) a tak se daří naše útroby držet v rozumných mezích vzbouřenosti. Jeli jsme napříč přes Antiatlas, což je pohoří na jih od Vysokého Atlasu, kopce pusté, plné arganových stromů, co na nich rostou takové plody vypadající jako malé meruňky, které milují kozy. Ty jsou ochotny po těch stromech šplhat jako opice, aby se k těm plodům dostaly a mohly je sežrat. No, a v těch meruňkách jsou vevnitř velké pecky, které se vůbec nedají rozlousknout (drtil jsme je sikovkami a měl jsem o ty sikovky dost strach, co povolí první, zda ony nebo ta pecka), ale poté, co projdou kozím trávicím traktem, tak se louskají lépe. A po rozlousknutí se z toho vyndá takový mrňavý oříšek a když je těch oříšků ze 30 kg pecek, tak se to vylisuje a je z toho 1 litr arganového oleje, který voní a léčí, kam přijde. Koukali jsme na internet, u nás to kdosi prodává za 1 600 Kč/půl litru, tady to prodávají (před smlouváním) za 150 dirhamů za půl litru, tak jsme toho lahev koupili, uvidíme, zda budeme tak krásní, jak slibuje reklama. Místní se neustále zajímají, zda nemáme něco na výměnu, oblečení, cokoliv. Dnes jsem málem přišel o svoje tenisky, měl jsem o ně zájemce. Ale neměl bych pak v čem chodit. Neustále se zajímají o léky proti bolesti – jestli nemáme Ibuprofen. Asi se tu nedá koupit (nezjišťovali jsme to). My všem vysvětlujeme, že jsme turisti a věci máme pouze pro svoji potřebu a tak vždy aspoň slíbíme, že tedy příště … Dnešní dojezd do Marrakéše byl velmi napínaný, bydlíme v hotelu uvnitř v medíně (Riad Tamazouzte), ženská z navigace nás statečně vedla stále vpřed („Pokračujte touto silnicí“) mezi osly a tisíce chodců a aut a jednosměrek. Nakonec jsme to vzdali, postavili auto k jakési zdi a já jsem vyrazil pěšky hledat ten hotel (navigace ukazovala 500 m). To, že jsem ten hotel našel, byl úspěch, ale že se mi pak ještě podařilo i zpětně najít auto v něm čekající Johanku, byl úspěch nesrovnatelně větší. Je to tu opravdu hodně nepřehledné. Podařilo se nám auto udat do jakéhosi hlídaného parkoviště (chtěl 200 dirhamů za noc, dohodli jsme se na stovce, vypadá to ale dosti spolehlivě – nechávat auto tady na ulici přes noc, to bych opravdu odvahu neměl). Takže vše vypadá dobře, dalšího postupného cíle naší cesty dosaženo, mají tu sprchu a normální splachovací záchod, zkrátka luxus.