Maroko 2015

Maroko 2015 – povídání z cesty

18/09/2015

Vyjíždíme pozdě, plánovaných 15:00 je dávno pryč. Nakonec se daří vše zabalit, uklidit barák, podrbat pejsky a jedeme. Obědovečeře (je už 18:00 v osvědčené hospodě v Kolencích), v Roudném předáváme ještě nějaká pracovní lejstra a pak už přes Český Krumlov a Volary na Strážný a do Německa. Stále vyhlížíme nějaké ty uprchlíky, ale je na ně asi zima, žádní tu nejsou. Jedeme až do půlnoci, nocujeme za Mnichovem na parkovišti u dálnice, hrozný hluk, ale je tu záchod a nemusíme nic složitě hledat. Ráno lehká snídaně (koláčky z jindřichohradeckého Alberta a jedeme do Kostnice (co ji celý svět zná jako Konstanz, jenom u nás se jakýsi kronikář upsal a přehodil dvě písmenka a tak deset milionů obyvatel naší země toto město zná jako Kostnici, ale s kostmi to nemá nic společného. Jeli jsme okolo Fridrichhavenu, co odtamtud lítali Zeppelíni. Mají tam muzeum, to jsme nechali napříště (až ubude sil jezdit po světě a budeme jezdit po blízkém Evropském okolí). Objet Bodamské jezero se nám nechtělo, státy se tam střídají jako na běžícím pásu (Německo, Rakousko, Švýcarsko a zase Německo), jeli jsme lodí přes jezero, foukalo, byla zima, ale krásně. V Kostnici jsme kráčeli po stopách Mistra Jana. Konzil Haus (je tu hospoda a koncertní sál, dali jsme si já pivo a Johanka kafe) a pak Hus Haus (krásné malé muzeum, je milé najednou vstoupit do domu, kde je všechno napsáno česky a i paní správcová je Češka, popovídali jsme. A pak musíme navštívit Hus Stein, neboli kámen v místě, kde byl Hus údajně upálen (a pak taky Jeroným Pražský). Paní v muzeu nám vysvětlila, že je to kousek, max. 10 minut pešky a to musíte doprava a pak po té ulici a kousek doleva a pak hned doprava a jste tam. Řídili jsme se návodem v míře odpovídající naší schopnosti si instrukce zapamatovat a dostali jsme se na jakousi cyklostezku, z jedné strany fotbalová hřiště, z druhé strany nejprve silnice, pak potok, oboje nepřekonatelné. Johanka opakovaně vybízela k návratu, ale vracet se zpět po vlastních stopách je poraženectví a tak jsme statečně ťapali stále vpřed a po půl hodině se cesta konečně začala stáčet tím správným směrem a my jsme zjistili, že už nejsme v Německu, ale ve Švýcarsku. Hraniční přechod byl hned vedle, ale my u něho byli z té nesprávné strany. Ale pasy jsme měli, navíc je po nás nikdo nechtěl (opravdu tu to s těmi uprchlíky není nijak akutní), v klidu jsme přešli zpět do Němec, Husův štajn našli a vše dobře dopadlo. Vypadli jsme z Kostnice směrem na jih s tím, že přespíme někde v horách. Dojeli jsme k Gothardskému tunelu a uhnuli nahoru na Furka Pass. Začínala být tma, mraky padly nízko. Teď bydlíme kousek od průsmyku, je tu mlha, že není vidět na pár metrů, zima (teploměr v autě ukazuje 6 stupňů), prší a na okolních vršcích (nežli se úplně setmělo) byl vidět sníh. Johanka brblá cosi o tom, že myslela, že bude teplo. Holt cesta do Afriky není vždy jenom úplně snadná. Uvidíme, jak bude ráno. Okolo cinkají krávy (nejsou ale fialové), kousek dál je farma, evidentně úplně opuštěná, ale mají tam malý stánek se sýry a máslem a píší „selfservice“, zítra ráno tam zajdu nakoupit. Johanka už dřímá zabalena do spacáku, půjdu ji následovat.

21/09/2015

Ráno bylo chladný nesváteční … na kopcích okolo byl sníh, teploměr ukazoval 2 stupně a Johanka byla zmrzlá. Nakoupil jsem v selfservice kus sýra a fíkovou marmeládu (co fíky skoro neviděla, zato jablek dost a dost) a beze snídaně opouštíme sedlo a jedeme dolů. A jakmile jsme kousek sjeli, nebe se vybralo a začalo svítit slunko a byla vhodná chvíle na snídani. A pak přes Švýcarsko přes hory na průsmyk svatého Bernarda. Navštívili jsme místní muzeum bernardýnů, mají tu i chovnou stanici a asi deset psů a veškerou výbavu pro odchov štěňat (na cenu štěněte jsme se radši neptali). Aly byli jsme překvapeni, současní bernardýni mají obrovskou hlavu, ale neúměrně malé tělo, slabé zadní nohy. V muzeu měli vycpaného Baryka č. 2, ten naši představu o bernardýnovi vůbec nenaplňoval. Jenom nálepku na auto jsme zapomněli koupit. A pak dolů do Itálie a přes několik sedel do Francie a dolů k Avignonu. Spíme na parkovišti, moc romantické to nebylo, ale vyspali jsme se. Dojeli jsme do Avignonu. Zde nás překvapilo to, že jsme zahnuli dle šipek na střed města a tam nebylo nic, nežli vjezd do podzemních garáží. Inzerovaná maximální výška 190 cm, poté, co jsme utrhli gumicuky, co držely markýzu, jsme se přesně vešli. Zaparkovali jsme auto a vylezli ven dle nápisů Exit/Sortie a ocitli jsme se uprostřed hlavního náměstí přímo před papežským palácem. To jsme ocenili, střed města skoro bez aut. Navštívili jsme místní napůl spadlý most, zazpívali, zatančili, vše obhlídli a jeli dál na západ. Spíme na pobřeží kus za Montpellier, hned za dunou je moře, lítají tu netopýři (a možná kaloni). Zítra se těšíme na koupání ve Středozemním moři, nic tak teplého již po cestě nepotkáme (Atlantik teplý jistě nebude). Nakoupili jsme paštiky a portské a místní víno a hrozny a sýry a teď to vše postupně pojídáme a užíváme teplého večera. Začíná to vypadat jako dovolená.

23/09/2015

To Středozemní moře nebylo ráno vůbec teplé, ale koupání bylo. Jeli jsme do Carcassonne, což jsme museli navštívit, abychom věděli, jak to tam vypadá ve skutečnosti a ne jenom v té stolní hře, co Johanka hraje s Matyášem. Je to obrovské středověké město obehnané hradbami na kopci, které se zřejmě zachovalo proto, že usoudili, že se na tom kopci nebydlí moc pohodlně a tak na rovině postavili nové a tohle opustili (a patrně několik dalších století rozebírali na stavební materiál pro to nové). Je to takový Český Krumlov ve francouzském provedení, tisíce stánků s nejrůznějšími tretkami, ale město pěkné, katedrála uvnitř krásná. A pak do hor a do Andorry. Vsadili jsme na to, že Andorra, aby se vůbec uživila, musí být bezcelní zóna a tak jsme tam jeli s poloprázdnou nádrží a sázka vyšla. Nafta za 0,9 EUR/litr je levnější, nežli u nás. Jinak je Andorra jedno údolí přecpané hotely, po kopcích sjezdovky a lanovky. Tušíme, že se sem jezdí přes den lyžovat a po večerech (bezcelně) pít. Žít bychom tam ale nechtěli. Spali jsme už na jih od Pyrenejí a úrovni Barcelony. Dnes máme cestovací den – musíme ujet co nejvíce a tak to hrneme dálnice nedálnice. Teď jsme kousek za Valencií, cílem je dojet někam ke Granadě a zítra do Alhambry.

26/09/2015

Tak k té Granadě jsme nakonec dojeli. Spali jsme na krásném místě, co asi kdysi někdo plánoval na tábořiště, byly tam stolečky a místa na oheň a dokonce voda (co ji bylo nejprve potřeba odvzdušnit, za to pak tekla furt). A ráno natěšeni jsme dojeli do Granady a po ukazatelích do Alhambry. Tam bylo parkoviště jak Brno, ale z poloviny prázdné a tak jsme byli plni optimizmu, že tam bude také málo lidí. První zajímavostí bylo, že cena za to parkování se počítala po minutách a cena jedné minuty byla něco jako 0,083 Eura. Došli jsme dolů k pokladnám, tam fronta jako na Rudém náměstí na Lenina. I postavili jsme se trpně do fronty a čekali. Po půl hodině jsme se posunuli asi o 10 metrů, tedy o cca  třetinu délky fronty. Po další půlhodině přišla úřednice a všem oznámila, že lístky na tento den jsou již kompletně vyprodány. I zaplatili jsme asi čtyři Eura parkovného za čas radostně strávený ve frontě a jeli dál. Dojeli jsme k moři (je překvapivě studené a nejsou na něm žádné vlny) a strávili den vyhrazený Alhambře u moře a užili jsme to více, nežli davy, které by nás tam čekaly. Spali jsme kousek před Gibraltarem. A další den (pátek) jsme zrána (= 10:00) vyjeli směrem na Gibraltar. Auto jsme (moudře) nechali ještě na španělské straně (jak jsme pak zjistili, Gibraltar je tak malinký a tak nacpaný auty, že tahat tam ještě to naše by mělo smysl pouze pro to, abychom nakoupili levnou naftu (opět jedna bezcelní zóna, tedy nafta za 0,889 Eur/litr). Ale my ještě dojížděli poslední kapky andorrské a těšili se na další bezcelní zónu v Ceutě). Gibraltar nás velmi zaujal. Je to kousek Britanie včetně policistek s kakáčkem na hlavě, červených telefonních budek. Snad jediný podstatný rozdíl je v tom, že se zde jezdí vpravo (Británie je tak dle mých pozorování po Číně další země na světě, kde se jezdí jak vlevo tak i vpravo). Když jsme na Gibraltar jeli, tak jsem Johance říkal, že jsem zvědav, jak bude vypadat ta slavná Gibraltarská skála, že doufám, že tam nějaká je. Opravdu tam je. Z lehce zvlněné krajiny travnatých kopečků najednou leze 450 m vysoký kus kamene. Neodolali jsme a vyjeli nahoru lanovkou, výhled do daleka. Ještě jsme pak dole ve směnárně získali nějaké marocké dirhamy, pochodili mezi stovkami obchodů a tisíci turistů a měli jsme města tak akorát dost. Opět pěkně pěšky přes hranici do Španělska, zbytek dne opět u moře (tentokrát jsme dojeli k Atlantiku, studený je úplně stejně, jako to Středozemní moře). A dnes ráno vstáváme dle budíku (zvonil v 7:30, to je tu ještě úplně tma – jsme holt kus na západ, ve 20:00 je ještě slunce nad obzorem), jsme od Algecirazu asi 30 km, dojíždíme do přístavu, lístek máme platný, za hodinu a půl jsme v Ceutě. Nakupujeme plnou nádrž nafty (= 90 litrů za 80 Eur, předpoklad bezcelní zóny se potvrdil) a jedeme na hranice s Marokem. Docela se obáváme formalit, ono to s těmito zeměmi není nikdy úplně jednoduché, v případě Maroka je trošku složitější procedura odbavení auta), ale nakonec s (překvapivě ochotnou a účinnou) pomocí jednoho místních číhače na turisty (dostal 5 Eur, chtěl 10) jsme prošli během asi dvaceti minut. Máme razítka v pasech a papír, který nás opravňuje (moje vlastní) auto opět vyvézt ze země, aniž bych musel platit nějaké clo. První dojmy z Maroka jsou podstatně příznivější, nežli jsme očekávali. V podstatě pořádek (na běžné poměry těchto zemí), velmi málo aut (po Španělsku a před tím Francií je to balzám na duši, nejet pořád někde v koloně), každých cca 100 km policejní kontrola (jenom mávnou rukou a jede se dál). Jako jediný problém se nám zatím jeví orientace – mapa, kterou máme je příliš hrubá, a spoléhat na ukazatele není úplně spolehlivé. Nakonec jsme rezervovaný hotel ve Fesu trapně našli díky ženské z navigace. Ale dojeli jsme úspěšně, ubytovali nás, prošli jsme se krátce medinou, snědli něco tahiny k večeři a teď sedíme na střeše od hotelu (Hotel Jnane Sbil) a užíváme výdobytků civilizace (mají tu wifi). Takže srdečně zdravíme z Fesu, máme za sebou cca 3 800 km (z toho 300 km po Maroku, ten zbytek jsme najeli cestou po Evropě – celou dobu jsme si libovali ten nápad koupit nazpět loď, jet to celé autem by se nám opravdu již podruhé nechtělo). Vše v nejlepším pořádku, jenom toho piva jsme měli naložit víc (nechtěli jsme to přehánět z obavy z marocké celní prohlídky, ale ta se nakonec omezila na dotaz, zda vezeme nějaké zbraně a nechal si otevřít zadní dveře auta a když viděl tu kupu krámů, co tam je, tak pravil, že to stačí).